Klinická smrt
Jean Ritchie definuje NDE (tedy near-death-experience, prožitek setkání se smrtí) v knize Brána smrti jako vrácení „zemřelých“ zpět mezi živé. Je to jev, kdy se člověk ocitá na hranici života a smrti.
Dříve lidé věřili, že člověk umírá v okamžiku, kdy mu přestane bít srdce. V dnešní době je již prokázané, že bezpočet pacientů, kterým se srdce zastavilo, byli i přesto zachráněni. Pokud totiž v mozku nedojde k patologickým změnám způsobeným nedostatkem kyslíku, lze pacienta „vrátit do života“ a to bez jakýchkoliv trvalých následků.
Nejzvláštnějším jevem na celém NDE je, že lidé, kteří unikli smrti a vrátili se zpět, popisují tento okamžik překvapivě shodným způsobem. I když se v jednotlivostech liší, základ zůstává vždy stejný.
Dr. Raymond Moody zavedl jako první pojem NDE. Před vydáním jeho knihy Život po životě termín prožitek blízké smrti neexistoval. Lékaři používali a znali pouze Lazarův syndrom, což je syndrom charakterizovaný děsivými sny a depresivními stavy. Ani pacienti neuměli prožitek blízké smrti nijak pojmenovat a vysvětlit a často si mysleli, že byli mentálně mimo nebo že měli halucinace z podaných medikamentů nebo trpěli nedostatečným okysličením mozku.
A právě nedostatečné okysličení mozku je hlavní argument a vysvětlení NDE podle znalců a některých lékařů, kteří v prožitek blízké smrti příliš nevěří. Podle nich se jedná prý pouze o výkon umírajícího mozku. Všechny mozky prý umírají stejně, bez ohledu na jejich původ a to je důvod proč všichni, kteří prožili NDE uvádějí stejné prožitky. Není to proto, že umírající člověk přechází na druhou stranu a zažívá poklidnou smrt, ale protože neurotransmitery (ty zajišťují předání vzduchu z řídící nervové buňky do buňky řízené, kterou může být buňka nervová, svalová či žlázová) ukončují svou činnost a tak vytvářejí překrásnou iluzi pro všechny, kteří se blíží k smrti. Zde se ale nabízí otázka, proč by měl umírající mozek vytvářet takovouhle iluzi, když se jedná pouze o část tkáně, která končí svou činnost?
Jedna teorie také mluví o tom, že se jedná pouze o vědomí lidský vzdor, který má pomoci těm jedincům, kteří nejsou vyrovnáni s tím, že mají zemřít.
Bohužel asi nikdy nemůže potvrdit či vyvrátit opravdovou skutečnost či nereálnost NDE. Vznikly tak dva proudy zkoumání problému – první je zaměřen spíše psychologicky a ten druhý zkoumá jev z fyziologického hlediska a hledá tu část mozku, která selhává. Je tedy pouze na nás, zda chceme věřit tomu, že na nás něco na druhé straně po smrti čeká.
Dr. Moody ve své knize Život po životě popisuje jednotlivé fáze klinické smrti. Ráda bych Vám je také všechny představila. Jak už bylo řečeno, vyprávění těch, kteří prožili klinickou smrt se v mnohých ohledech shodují. I když je každý příběh zcela jiný, přesto zde najdeme vždy několik prvků, které se opakují.
Nezáleží na tom, jak člověk „zemřel“, ani kolik mu bylo let, zda je to muž či žena, nezáleží ani na náboženském vyznání, nezáleží zkrátka na ničem.
Ze všech různých vyprávění a prožitků se dá vybrat asi 15 samostatných znaků, které se opakují ve všech případech. Na druhou stranu ani v jednom případě neobsahují vyprávění všechny prvky – mnohá ale obsahují většinu z nich.
Jednotlivá stadia prožitků také nemusejí mít stejné pořadí u jednotlivých „umírajících“.
Zajímavé také je, že ne všichni lidé, kteří prošli klinickou smrtí, popisují tyto prožitky. Někdy se prostě stane, že si nepamatují vůbec nic. A nebo se stane, že neprožijí vůbec nic?
A teď už jednotlivé fáze:
· Nevyjádřitelnost prožitku – prožitek blízké smrti leží zcela mimo oblast běžné řeči a je zcela pochopitelné, že lidé mají jazykové potíže s vysvětlením a popsáním svých zážitků. Často je tedy charakterizují jako nepopsatelné nebo nevyjádřitelné.
· Slyšet o své smrti – většina lidí uvádí, že slyšeli, jak lékař nebo někdo jiný říká, že jsou mrtví. Tyto prožitky se skutečně často shodují s tím, co si lékaři nebo příbuzní pamatují.
· Pocit míru a klidu – mnoho lidí popisuje tento stav jako mimořádně příjemný
· Zvukové vjemy – často lidé mluví o nezvyklých sluchových vjemech, ty jsou někdy i velmi nepříjemné. Jedná se o bzučení, zvonění, klepání, bouchání, vytí apod. V jiných případech byly zvukové vjemy popisovány jako příjemné, například ve formě hudby.
· Tmavý tunel – lidé mívají pocit, že jsou taženi jakýmsi tmavým prostorem, pro který používají různé názvy, jako tunel, jeskyně, studna nebo vakuum. Přes různost prostoru se všichni snaží popsat stejný pocit.
· Výstup z těla – v tomto okamžiku se osoba dívá na své tělo z nějakého bodu mimo něj, jako divák. Tento pocit i jev je pro „umírajícího“ velice překvapivý, protože většina lidí si ani nedovede představit, že by jejich „mysl“ (či duše) mohla existovat samostatně mimo a bez těla.
· Setkání s ostatními – někteří lidé si na počátku nebo v průběhu prožitku uvědomí přítomnost jiných duchovních bytostí. Ty mají patrně usnadnit lidem umírání a nebo jim naopak sdělit, že ještě nepřišel jejich čas a že se mají vrátit zpět.
· Světelná bytost – nejneuvěřitelnějším společným znakem je právě světelná bytost. Je popisována jako jasné světlo, které má nejhlubší vliv na člověka, který tímto prochází. Nejdříve je světlo tlumené a postupně se rozjasňuje, až dosáhne nadpozemské jasnosti – bývá bílé nebo čiré. I přestože je tak silné, tak neoslepuje ani nepíchá do očí (možná proto, že naše „mysl“, která se vydala na cestu, nemá pozemské oči). Nikdo z „umírajících“ nepochyboval o tom, že světlo je jakási bytost. Světelná bytost má dokonce jasně definované některé rysy osobnosti a to především lásku. Láska a teplo přitahují a obklopují „umírajícího“. I když se popis Světelné bytosti nemění, mění se její identifikace – to zřejmě záleží na náboženské výchově jedince. Většina Křesťanů v ní vidí Krista, Židovský muž a žena označili světlo za anděla. Bytost s „umírajícím“ po svém zjevení začne komunikovat. Nejedná se o slova, ale pouze o přenos myšlenek. Přenos myšlenek ale neprobíhá v mateřské jazyce, přesto jim dané osoba vždy rozumí. Světelná bytost se prý ptá „umírajícího“ zda je připraven zemřít nebo co udělal v životě dobrého.
· Hranice nebo mez – v několika případech lide popisují, jak se blížili k jakési hranici nebo mezi, které měly podoby šedé mlhy, dveří, plotu nebo prostě čáry.
· Návrat – samozřejmě všichni, kteří prošli NDE se museli v nějaké fázi vrátit zpět mezi živé. Každý během zážitku blízké smrti dojde různě daleko a vrací se v různé fázi.
3. Vliv prožitku na další život
Člověk, který prošel takovýmhle prožitkem, nemá naprosto žádné pochybnosti o tom, že by nebyl skutečný. Lidé o těchto prožitcích nemluví jako o snech, ale jako o skutečných událostech.
Jsou si ale také vědomi toho, že naše společnost není uplně schopna přijímat prožitky tohoto typu, a proto o nich často mlčí nebo se o nich zmíní jen své nejbližší rodině. Mnozí z nich uvedli, že pokud by o tom mluvili otevřeně na veřejnosti, ostatní by je považovali za duševně slabé.
Mnoho lidí, kteří prožili blízkou smrt, nyní cítí hlubší a plnější význam svého života, díky svému prožitku více přemýšlejí například o filozofických přístupech. Nikdo z nich se necítí morálně očištěný nebo zdokonalený, naopak většina z nich se stále hledá, hledá nový cíl nebo nové morální zásady.
Samozřejmostí je, že pokud člověk prožije tento jev, způsobí to průlom do postoje člověka k fyzické smrti. Často lidé uvádějí, že teď už se smrti nebojí. Všichni cítí, že mají v tomto životě nějaký úkol, že tu prostě nejsou zbytečně.
Troufnu si tedy říci, že pokud prožijete NDE, změní to Váš život od základu.
Pochopitelně zůstává otázkou, zda je možné nějak ověřit a potvrdit skutečnost prožitků blízké smrti.
Nejvýraznější důkazem asi zůstává to, když osoba prohlášena za mrtvou, po návratu mezi živé, přesně popisuje, co se dělo v místnosti, budově nebo dokonce mimo budovu v době její „smrti“. V mnoha případech je popis osoby v době existence mimo její tělo dobře prokazatelný.
Závěrem bych ráda uvedla svůj názor na téma klinická smrt a prožitek blízké smrti. Já nepochybuji o skutečnosti NDE. Nevěřím tomu, že by smrtí našeho těla měl končit veškerý náš život. Nevěřím, že nám přestane bít srdce a fungovat mozek a pak už není prostě vůbec nic. Na druhou stranu je tu ale pár věcí, které mi tak jasné nepřijdou.
Fascinovaně jsem čela několik desítek příběhů lidí, kteří prošli prožitkem blízké smrti. Je až neuvěřitelné, jak moc jsou si podobné. A to je jedna z věcí, které mi přijdou zvláštní. Tento fakt může být nejdůležitějším argumentem zároveň pro obě strany – jak pro stranu: Je to důkazem, že NDE skutečně existuje, tak pro stranu: Je to důkaz, že NDE neexistuje. Proč většina lidí pociťuje existenci mimo tělo, prochází tunelem nebo se sejde na konci se světelnou bytostí? Je to prostě tak? Je to prostě proces umírání? Pokud je pravda, že každou minutu se na světě narodí a zemře jeden člověk, kolik asi takových tunelů a světelných bytostí musí existovat? A jestli-že existuje takovýhle proces u umírání, existuje něco podobného při našem zrození? Je logické si myslet, že tyto jevy či fantazie vytváří umírající mozek, všichni jsme přece jen naprogramování téměř stejně a všechny mozky jsou v základu stejné, proč tedy neumíráme stejně? Další věc, která se mi zdá zvláštní je, proč DNE neprožije každý. Je snad vybraná jen určitá skupina jedinců? Prožijí NDE jen vyvolení? A co až skutečně zemřete? Odvede Vás světelná bytost kamsi mezi ostatní mrtvé?
Je tu opravdu spoustu otázek, které nejsem schopná ani já ani nikdo jiný zodpovědět. Bude trvat ještě několik desítek let, než se podaří objasnit, jak to skutečně je – pokud se to ovšem někdy podaří.
Ráda bych na závěr uvedla některé příběhy lidí, kteří prožili NDE. Čerpala jsem je z knihy R. Moodyho – Život po životě.
· Mladý muž, kterého považovali za mrtvého při automobilové nehodě, říká: Slyšel jsem, jak nějaká žena říká: „Je mrtev?“ – a někdo odpovídá: „Ano, je.“
· „Najednou jsem byl ve velmi tmavém a velmi hlubokém údolí. Bylo to, jako by tím údolím vedla nějaká stezka, nebo spíš cesta. A já jsem po ní šel. A teď tedy vím, co myslí bible tím „údolím stínů smrti“, protože jsem tam byl.“
· „Páni! To jsem si nikdy neuvědomil, že vypadám takhle. To víte, viděl jsem se jenom na fotografii nebo v zrcadle a oba tyto pohledy jsou ploché. A teď najednou jsem byl tady a viděl jsem se. Opravdu jsem se viděl plně, asi ve vzdálenosti půldruhého metru. Chvíli mi trvalo, než jsem se poznal.“
· „Nemohl jsme se ničeho dotknout, nemohl jsem mluvit s lidmi kolem. Je to takový pocit strašné osamocenosti, úplné izolace. Věděl jsem, že jsem docela, docela sám.
· „Slyšela jsem hlas, ne mužský hlas, ale hlas, vymykající se pozemskému chápání, který mi řekl, co mám dělat. Vrátit se. A tam jsem neměla žádný strach vrátit se do svého pozemského těla.“
· „Byl jsem u stropu a díval jsem se, jak se namáhají. Když mi dali šoky a mé tělo nadskočilo, spadl jsem do těla jako kámen. A pak už jsem byl zase tady.“
· „A rozhodl jsem se, že se vrátím, a když jsem to udělal, pocítil jsem něco jako náraz a cítil jsem, že jsem při tom nárazu skočil zpět do těla.“